MUDr. Hana Plvanová pracuje jako lékařka Interního oddělení Nemocnice Jihlava a od června loňského
roku také v jihlavském mobilním hospici Bárka. V lednu díky grantové podpoře NF KPM absolvovala
stáž na prestižní Klinice paliativní medicíny v Mnichově pod vedením prof. Claudie Bausewein.
Rozhovor byl publikován v časopise Paliativní medicína.
Během přípravy rozhovoru jsem se o Vás dozvěděla, že jste se už jako gymnazistka věnovala bioetickému tématu eutanazie formou SOČ (Středoškolské odborné činnosti). Co Vás tehdy
vedlo k zájmu o tak komplexní, složité a v tomto životním období ne zcela obvyklé téma?
Chtěla jsem se věnovat nějakému tématu z lékařské etiky. Zajímala mě medicína, ale dívala jsem se na ni ráda nejen z pohledu přírodovědného, ale i humanitního a etického. Původně jsem chtěla zpracovat téma interrupcí, pak jsem si však uvědomila, že už je v českém prostředí poměrně dostatečně popsáno. Zatímco téma eutanazie a závěru života tehdy ještě tolik pozornosti vědecké obce ani společnosti jako takové nemělo.
Začínalo se však čím dal častěji objevovat v médiích, ne ojediněle se silným emočním nábojem. Chtěla jsem jít hlouběji a poznat téma komplexněji. Právě zpracování této práce mě dovedlo k paliativní medicíně a první přímé zkušenosti s jejími pacienty.
Když reflektujete své představy o práci paliatra z doby, kdy jste se rozhodovala pro studium
medicíny, a srovnáte je s dnešní zkušeností, v čem nacházíte podstatné rozdíly?
Zkušenost ze setkání s pacienty v závěru života pro mne byla jednou z hnacích sil, která mě provázela studiem, která mě motivovala, když mých vlastních sil ubývalo.
Tato setkání s nemocnými, která se dotýkala opravdu hlubokých témat, mi dávala velkou duchovní posilu. Postupně jsem během studia poznávala další možné podoby práce lékaře-paliatra.
Vedle první zkušenosti z lůžkového hospice jsem se seznámila s prací v mobilním hospici, v paliativní ambulanci a konečně v nemocničním konsiliárním paliativním týmu.
Postupně jsem nahlížela paliativní pacienty celostněji a v časnější fázi jejich onemocnění, mnohdy na pomezí nebo souběžně s kurativní medicínou. Od převážně symptomatické léčby v lůžkovém hospici jsem se dostala až k rodinným konferencím na lůžcích akutních oddělení. Poznala jsem, jak je tato práce pestrá a jaká je to mnohdy výzva.
Co pro Vás znamenalo získání grantové podpory ČSPM pro individuální vzdělávání?
Jak jste ji využila nebo ještě využijete, jaké znalosti a zkušenosti ve Vašem oboru
si přejete prohlubovat?
Tato podpora má pro mě hodnotu nejen věcnou, ale i symbolickou. Jsem za ni vděčná a její obdržení mi udělalo velkou radost. Využila jsem ji ke zlepšení svých komunikačních dovedností v kurzu Komunikace v paliativní medicíně.
Mnohé z těchto komunikačních technik a algoritmů již intuitivně využívám, ale je užitečné si je osvěžit a prohloubit v bezpečném prostředí s kolegy.
Obdržené finance pokryly také účast na Celostátní konferenci paliativní medicíny a zahraniční stáž na Klinice paliativní medicíny v Mnichově. Zde jsem poznala, jak taková klinika funguje v Německu a v čem by nás mohla inspirovat.
Ať už celkovým přístupem k pacientům, kde se více než v ČR klade důraz na autonomii pacienta a na jeho významnou roli v spolurozhodování o dalším směřování, tak ve vedení léčby, denních vizit a supervizí celého multidisciplinárního týmu.
Poznala jsem zde i léčebné prostředky a postupy, které u nás ještě nejsou zcela obvyklé (např. aromaterapii, která se v ČR začíná teprve rozvíjet). Část dotace jsem také investovala do sebepéče, kterou poznávám jako nezbytnou, a to v programu Mindfulness-Based Stress Reduction.
S paliativní péčí se mohou setkat lékaři snad ve všech specializacích, co může paliativní
medicína přinést nového a potřebného pro další lékařské obory?
Já osobně nevnímám paliativní medicínu jako oddělenou od ostatních specializací. Obecná paliativní péče by měla být součástí každého lékařského oboru, i když některé obory jsou k tomuto pohledu zatím zdráhavé. Právě obecná paliativní medicína přináší mnohdy nový pohled na pacienty jako komplexní bytosti, pro které často není nemoc nebo zdraví jediným středobodem života, jak si jako lékaři můžeme myslet.
Pacienti jsou bytosti nejen s tělem, ale také duší, vlastní spiritualitou a vztahy. Tyto oblasti života jsou provázané a navzájem se ovlivňují, což v paliativní medicíně využíváme mimo jiné v konceptu total pain.
Jako další věc přínosná pro všechny obory mě napadá vnímání pacienta jako rovnocenného partnera v rozhodování o dalším směřování (rozsahu) diagnostiky a léčby. Nebojme se pacienta zeptat, co si myslí a jaké informace by potřeboval, aby se mohl dobře rozhodnout. Nebojme se sdíleného rozhodování.
Jak tento přístup přijímají sami pacienti a jejich rodiny? Jsou na něj připraveni a dokáží v tak po všech
stránkách náročné situaci vždy uchopit i svůj díl zodpovědnosti, který rovnocenný vztah vyžaduje?
Je pravda, že v českém prostředí na tento přístup nejsme úplně zvyklí. Zvlášť u starší populace převládá názor, že vše dokáže nejlépe zhodnotit lékař, a ten by proto měl vždy rozhodovat. Je to cesta, která je před námi.
Já se už od začátku navázání vztahu s pacientem snažím poukazovat na to, že všechna vyšetření a postupy budeme probírat společně a že v tom má své slovo. Někdy se pacienti zpočátku zdráhají,
ale většinou si to pak promyslí a dovedou pojmenovat svůj pohled na věc.
Zároveň se pacienta snažím ujistit, že pokud se nebude chtít spolurozhodování účastnit, tak toto rozhodnutí můžeme udělat my. Vždy máme nějaký plán. Nejraději však na něm spolupracujeme s pacientem a rodinou.
Setkala jste se někdy s tím, že by bylo třeba vysvětlovat smysl paliativní péče?
Setkala jsem se s tím mnohokrát, jak u veřejnosti, tak zdravotníků. Vždy mě mrzí, když si zdravotníci myslí, že „paliace“ (jak paliativní medicínu někteří nazývají) obnáší výhradně léčbu opioidy, která může pacienta dle jejich představ nejen zbavit symptomů, ale také jeho život zkrátit.
Opioidy jsou někdy spojovány s omezenou představou, že pacient již nebude dále léčen a že se nachází v bezprostředním závěru života. Chybí celostnější pohled na obor paliativní medicíny, ale věřím, že se to
již nyní mění k lepšímu.
Co je podle Vás důležité pro vytvoření zdravého vztahu mezi paliativním pacientem a lékařem?
Určitě na prvním místě důvěra. Pokud pacient bude věřit, že je pro mě důležitý, že s ním budu komunikovat pravdivě a nebudu zatajovat důležité informace, pak mě pustí ke svým názorům a myšlenkám ohledně svého onemocnění a života jako takového. A to jsou nejdůležitější zdroje
informací pro dobrou paliativní péči.
Můžeme pak společně hodnotit efekt nastavené léčby. Můžeme spolu mluvit i o psycho-socio-spirituálních tématech v pacientově životě a také na nich pracovat.
Spiritualita, vztah k tomu, co člověka přesahuje, často v aktivní době života nemá dostatečný prostor a objeví se, až když blížící se konec života otevře naléhavé otázky smyslu, odkud a kam člověk jde.
Jak se na rozhovory na toto téma mohou lidé v pomáhajících profesích připravit?
Mám pocit, že v pomáhajících profesích a zvlášť v paliativní medicíně, se kumulují lidé, pro které spiritualita, již během aktivní části života, hraje důležitou roli. Nemluvím pouze o religiozitě,
ale o celkovém smyslu pro věci, které nás přesahují.
Příroda, mezilidské vztahy, hudba, umění jako takové, nejsou jen zdrojem radosti a relaxace,
ale také otevírají svět, který nedokážeme zcela slovy pojmenovat. Domnívám se, že lidé, pro které jsou
tato témata důležitá, snadněji otevírají spirituální a existenciální otázky.
Lépe jim jdou do úst otázky jako „Jak se má vaše duše?“ nebo „Co je pro Vás v životě důležité?“.
Dovedou aktivně a s empatií naslouchat. A pokud si tím nejsme zcela jistí, existují skvělé kurzy komunikace, kde si tyto situace můžeme zažít a vyzkoušet „nanečisto“.
Vaše práce je náročná, co Vám pomáhá relaxovat, udržovat rovnováhu, kde čerpáte energii?
Je pravda, že jsem tíhu náročnosti svého povolání poznala teprve nedávno. Hledám tedy hranice,
kam mohu jít, abych práci zvládala a zároveň se cítila dobře.
K psychickému odpočinku mi pomáhají procházky, modlitba, tanec, setkání s někým blízkým.
Mnoho energie čerpám ve vztahu s manželem, rodinou a přáteli, za které jsem moc vděčná.
A také v modlitbě jako setkání s Bohem.
Děkujeme Vám za Vaši vstřícnost a přejeme Vám mnoho profesních i osobních úspěchů.
Rozhovor připravila:
Iva Adlerová
(T: 771 155 433, E: adlerova@nadacnifondkpm.cz)
